Jak říkat NE bez pocitu viny: Proč pořád vyhovujeme ostatním, i když už nemůžeme

"Můžeš mi s tím pomoct?"

V hlavě vám okamžitě proběhne:

Ne. Nemůžu. Nestíhám. Mám toho dost. A jestli si na sebe naložím ještě tohle, budu potřebovat minimálně dovolenou. Ideálně bez lidí.

A pak otevřete pusu a řeknete:

"Jasně, v pohodě."

A o tři sekundy později už sami sobě v duchu nadáváte. 😄

Znáte to?

Schopnost říct NE vypadá jako úplně jednoduchá věc. Jsou to dokonce jen dvě písmena. Žádná maturita z matematiky.

Jenže někdy jsou ta dvě písmena zatraceně těžká.

Proč neumíme říkat NE, i když vlastně chceme?

Protože naše reakce není vždycky výsledkem klidného rozhodnutí.

Někdo nás o něco požádá a během vteřiny se může spustit celý naučený kolotoč:

• Co když se urazí?

• Co si o mně bude myslet?

• Nechci ho zklamat.

• Nechci vypadat jako sobec.

• Vždyť je to jen maličkost.

• Nějak to zvládnu.

A tak řekneme ANO.

Ne proto, že bychom chtěli.

Ale protože je to v tu chvíli jednodušší než snášet nepříjemný pocit, který by mohl přijít po našem NE.

A právě tady začíná být celá věc zajímavá.

Někdy neříkáme ANO druhým. Říkáme NE sami sobě

Pomáhat lidem samozřejmě není problém.

Naopak.

Problém nastává ve chvíli, kdy dlouhodobě vyhovujeme všem okolo a sami sebe máme někde na konci seznamu. Hned za nákupem, vypráním prádla a výměnou pytlíku ve vysavači. 😄

Jednou pomůžete kolegovi.

Podruhé zrušíte svoje plány, protože vás někdo potřebuje.

Potřetí si vezmete práci navíc, i když už toho máte dost.

Počtvrté raději mlčíte, protože nechcete konflikt.

Jednotlivě to nemusí znamenat vůbec nic.

Jenže když se z toho stane způsob fungování, postupně může přijít únava, podrážděnost nebo pocit, že všichni něco chtějí a na vás samotné už nezbývá místo.

A někdy jsme pak naštvaní na ostatní za něco, s čím jsme sami souhlasili.

To je na tom ta krásná ironie. 😄

Proč mám po odmítnutí pocit viny?

Protože pro mnoho lidí není nejtěžší vyslovit samotné NE.

Nejtěžší je to, co přijde potom.

Řeknete:

"Dneska nemůžu."

A vzápětí se ozve vnitřní komentátor:

Neměl jsem mu raději pomoct?

Nejsem sobecký?

Co když se naštval?

Neměl bych mu ještě napsat a vysvětlit to?

A než se nadějete, posíláte omluvu dlouhou jako žádost o milost prezidentovi republiky. 😄

Pocit viny ale automaticky neznamená, že jste udělali něco špatně.

Někdy pouze znamená, že jste udělali něco jinak, než jste zvyklí.

A to je velký rozdíl.

Automatické reakce aneb proč z nás ANO vypadne dřív, než začneme přemýšlet

Ve své práci používám slovo "program" jako jednoduché označení pro naučené nebo automatické reakce, pocity a vzorce.

Není to odborný psychologický ani medicínský termín.

Je to prostě moje zkratka pro něco, co asi všichni známe.

Něco se stane → něco se v nás spustí → nějak zareagujeme.

A často to celé proběhne tak rychle, že máme pocit, že jsme se vlastně ani nerozhodovali.

Třeba:

Požadavek → obava ze zklamání druhého → automatické ANO.

Nebo:

Nesouhlas → strach z konfliktu → raději mlčím.

Nebo klasika:

Někdo něco potřebuje → musím být hodný a pomoct → svoje potřeby odložím.

Podobným automatickým reakcím jsem se podrobněji věnoval také v článku Automatické vzorce: proč pořád reagujeme stejně a jak je změnit.

A právě proto někdy nestačí říct si:

"Odteď budu prostě říkat NE."

To zní krásně.

Do chvíle, než zavolá maminka. 😄

Jak se naučit říkat NE bez výčitek

Nejde o to začít odmítat všechno a všechny.

To bychom problém pouze otočili na druhou stranu.

Cílem je získat mezi požadavkem druhého člověka a vlastní odpovědí trochu prostoru.

A v tom prostoru si vůbec poprvé položit otázku:

Chci to opravdu udělat?

Ne:

Co se ode mě očekává?

Ne:

Co si o mně pomyslí?

Ale:

Chci? Můžu? A co mě moje ANO bude stát?

To jsou tři velmi užitečné otázky.

1. Nemusíte odpovědět okamžitě

Tohle je možná nejjednodušší změna ze všech.

Když vás někdo o něco požádá, nemusíte automaticky odpovědět.

Můžete říct:

"Podívám se a dám ti vědět."

"Potřebuju si to promyslet."

"Teď ti to nedokážu slíbit."

A hotovo.

Žádná obhajoba před soudem.

Tím získáte pár minut nebo hodin, během kterých může opadnout první automatická reakce.

A teprve potom se skutečně rozhodnete.

2. NE nepotřebuje diplomovou práci

Lidé, kteří mají problém odmítat, mají často ještě jednu specialitu.

Když už konečně řeknou NE, začnou ho okamžitě vysvětlovat.

"Já bych strašně rád, ale víš, děti, práce, pes, počasí, Merkur je nějak divně a navíc mám ve středu kontrolu auta…"

Čím víc vysvětlujeme, tím víc někdy sami sobě potvrzujeme, že na obyčejné NE vlastně nemáme právo.

Přitom často úplně stačí:

"Díky, ale tentokrát nemůžu."

Nebo:

"Teď na to nemám prostor."

Slušné.

Jasné.

Bez války.

3. Odmítnout požadavek neznamená odmítnout člověka

Tohle je podle mě jeden z největších zádrhelů.

Když někomu řekneme NE, můžeme mít pocit, že odmítáme jeho.

Jenže:

"Nechci dnes hlídat děti" není totéž jako "nemám tě rád".

"Nemůžu vzít další práci" není totéž jako "jsem špatný kolega".

"Dnes nepřijdu" není totéž jako "nezáleží mi na vás".

Odmítáme konkrétní požadavek.

Ne člověka jako takového.

A tenhle rozdíl dokáže udělat docela velkou úlevu.

4. Počítejte s tím, že vám to ze začátku nemusí být příjemné

Když celý život automaticky vyhovujete a najednou začnete reagovat jinak, nemusí přijít okamžitý pocit svobody.

Klidně může přijít:

"Ježišmarjá, co jsem to udělal."

To nevadí.

Změna staré reakce nemusí být od první chvíle příjemná.

Jen si všimněte, co se ve vás děje.

Nemusíte ten pocit okamžitě zahnat ani napravovat svoje NE tím, že za pět minut zavoláte:

"Tak dobře, já teda přijdu." 😄

Osobní hranice nejsou betonová zeď

Když se mluví o osobních hranicích, někdy to zní skoro jako stavba opevnění.

Tady končím já.

Tady začínáš ty.

A přes příkop se dostaneš jedině po předchozí rezervaci.

Jenže zdravé osobní hranice podle mě nejsou o tom držet lidi od těla.

Jsou spíš o tom vědět:

Co je pro mě v pořádku?

Co už v pořádku není?

Na co mám kapacitu?

A kdy říkám ANO jen proto, že se bojím říct NE?

Hranice se navíc mohou měnit.

Někdy někomu rádi pomůžeme.

Jindy na stejnou věc prostě nemáme energii.

A obojí může být v pořádku.

Co s tím mají společného kurzy Be Healthy®?

Docela hodně.

Na čtyřdenních kurzech Be Healthy®, které vedeme s Erikou, se totiž nevěnujeme jen tomu, co bychom měli dělat jinak.

To většina z nás často moc dobře ví.

Člověk ví, že by se neměl tolik stresovat.

Ví, že by si měl odpočinout.

Ví, že by měl říct NE.

A pak přijde reálný život a všechna krásná předsevzetí dostanou během pěti minut přes držku. 😄

Proto na transformačních kurzech Be Healthy pracujeme hlavně s tím, co se v nás v konkrétních situacích automaticky spouští – s pozorností, emocemi, reakcemi a naučenými vzorci.

Nejde mi o to, aby člověk odjel se sešitem plným chytrých vět.

Jde mi o to, aby dokázal něco z toho použít v pondělí ráno, až zase zazvoní telefon.

Méně teorie. Více života.

Malý experiment na příštích sedm dní

Nemusíte od zítřka říkat NE celé planetě.

Zkuste něco mnohem jednoduššího.

Po dobu jednoho týdne si všímejte situací, kdy po vás někdo něco chce.

A před odpovědí si dejte tři sekundy pauzu.

Nic víc.

Jen tři sekundy.

A položte si otázku:

"Chci říct ANO, nebo ho říkám automaticky?"

Nemusíte ani začít odmítat.

Pro začátek úplně stačí všimnout si rozdílu.

Možná zjistíte, že spoustu věcí děláte rádi.

Super.

A možná zjistíte, že u některých vašich ANO sedí uvnitř malé, naštvané NE. 😄

A právě tam bych začal.

Říkat NE neznamená stát se sobcem

Někdy se bojíme, že když začneme víc myslet na sebe, stanou se z nás bezohlední sobci.

Většinou se nic tak dramatického nestane.

Jen možná přestaneme automaticky rozdávat svůj čas a energii všude kolem a začneme se trochu víc rozhodovat, kam je opravdu chceme dát.

A paradoxně pak můžeme říkat ANO mnohem upřímněji.

Ne protože musíme.

Ale protože chceme.

A takové ANO má podle mě úplně jinou hodnotu.

Pokud při čtení zjišťujete, že nejde jen o říkání NE, ale podobné automatické reakce potkáváte v různých oblastech života, právě s tím pracujeme s Erikou na čtyřdenních transformačních kurzech Be Healthy®.

Žádná povinná levitace. 😄

Spíš čtyři dny, během kterých máme konečně čas podívat se na to, proč v některých situacích reagujeme pořád stejně – a co můžeme začít dělat jinak.

Často kladené otázky

Jak se naučit říkat NE?

Začněte tím, že přestanete odpovídat automaticky. Dejte si před odpovědí několik sekund nebo si řekněte o čas na rozmyšlenou. Cílem není odmítat více lidí, ale začít vědoměji rozhodovat, kdy chcete říct ANO a kdy NE.

Jak říct NE bez pocitu viny?

Pocit viny nemusí zmizet okamžitě. Pokud jste byli dlouho zvyklí vyhovovat ostatním, může být odmítnutí zpočátku nepříjemné. Pomáhá připomenout si, že odmítnutí konkrétního požadavku neznamená odmítnutí člověka.

Jak slušně odmítnout člověka?

Často stačí krátká a jasná odpověď: "Díky, ale tentokrát nemůžu," "Teď na to nemám prostor" nebo "Tentokrát to nevezmu." Nemusíte svoje rozhodnutí dlouze obhajovat.

Proč neumím říkat NE?

Důvodů může být mnoho. Někdo se chce vyhnout konfliktu, jiný nechce druhé zklamat nebo má silnou potřebu být užitečný a vyhovět. U některých lidí se podobná reakce časem stane natolik automatickou, že řeknou ANO dřív, než vůbec zváží, zda opravdu chtějí.

Co jsou osobní hranice?

Jednoduše řečeno jde o schopnost vnímat, co je pro vás přijatelné, na co máte kapacitu a co už je za vaší hranicí. Nemusí jít o pevná pravidla. Hranice se mohou měnit podle situace, vztahu i vašich aktuálních možností.

Je říkat NE sobecké?

Samotné odmítnutí z člověka sobce nedělá. Důležité je, jak a proč odmítáme. Je rozdíl mezi bezohledností vůči ostatním a tím, že respektujeme vlastní čas, možnosti a energii.

Pavel Písařík | Be Healthy®
Kurzy • kvantová terapie • praktické nástroje pro běžný život

Méně teorie. Více života.